30 - Co mě život naučil

Tak už žiju 30 let. To je 360 měsíců, tj. 1565 týdnů, tj. 10958 dní. Mazec. Přestože se jedná jenom kalendářní číslo, což je jen abstraktní lidský konstrukt, je dobré se alespoň jednou za čas v životě poohlédnout, co že za mnou zůstává. Nepřikládám věku nijak zvlášť velkou hodnotu, ale obecně se ty celé desítky považují za jakési milníky, tak je to vhodná příležitost se zamyslet právě teď. Chtěl bych se tedy zamyslet nad tím nejdůležitějším, co jsem prožil a co jsem se naučil. Jdem na to.

Začnu časem. Nemyslím tím, že začnu až za čas. Začnu jevem, který jsem nakousl hned v úvodu a který lidem tak rád maluje vrásky. Jak by řekl Kato: "Čas si s náma zrovna netiká." Čas běží pořád dopředu. A nikdo neví, kolik mu ho ještě zbývá. Může zemřít stářím třeba za 50 let, nebo ho za rok přejede auto. Což se může stát klidně i za měsíc, za týden nebo zítra. Kdybych měl zítra umřít, co by tu po mně zůstalo? Žil jsem ten život dobře? Budou na mě lidi vzpomínat v dobrém, nebo ve zlém? A nebo si možná nevzpomenou vůbec? Nemá smysl brečet nad rozlitým mlékem. Každý může ovlivnit jen budoucnost. Minulost už je uzavřená věc. Ale nikdy není pozdě na to uvědomit si hodnotu budoucího času. V životě jsem se naučil, že čas je hrozně vzácný. Nedá se ho získat ani o trochu navíc. Vždycky se usmívám, když někdo tvrdí, že nemá čas. Času máme totiž všichni stejně: 24 hodin každý den. A to, na co máme čas, je pouze o našich prioritách.

V poslední době mi hodně ubylo času, se kterým si můžu volně nakládat, což mě přimělo mnohem víc si hlídat, čemu věnuji každou minutu, kterou mám k dispozici. Je to těžká disciplína, ale pomohlo mi právě ujasnit si životní priority a čím ten čas chci naplnit. Je totiž strašně moc věcí, které by mě i dost zajímaly, ale nejsou pro mě důležité. Pořád mám jen 24 hodin denně a těch dní nemám neomezeně. Zároveň se chci snažit žít tak, abych nemusel litovat, pokud bych zjistil, že umírám. Žít tak, jako by každý den, který žiju, měl být tím posledním. Žít naplno.

Žít tak, jako by dnešek byl posledním dnem v mém životě.

Když někdo říká, že nemá čas, znamená to pouze, že má jiné priority. Času máme všichni stejně.

Jinak asi jako nejvýznamnější dar v mém životě vidím víru v Boha, kterou jsem přijal od svých rodičů. Bez ní by můj život byl mnohem prázdnější a smutnější. Věřím tomu, že špatný stav, ve kterém se nachází svět, není konečný. Zlo nebude mít poslední slovo. I když procházím utrpením, tohle vědomí, tahle naděje, je to, co mi to pomáhá nést a přežít. V životě mě může potkat jakkoli velké zlo, ale díky své víře nebudu propadat nikdy zoufalství. Zároveň víra v to, že Bůh si přeje moje dobro a má veškeré události ve svých rukách mi dává velkou jistotu, pocit bezpečí, který nic jiného nahradit nedokáže. I když ta cesta je trnitá, utrpení není jejím cílem. Zároveň mi víra pomáhá vidět smysl i v utrpení. Zlo jsme přivedli do světa my. Ježíš za nás trpěl, aby nás ho ve výsledku zbavil. Svým vlastním utrpením se připojujeme k jeho cestě, trpíme společně s ním. A tohle přijaté utrpení pomáhá našemu růstu.

Takže i kdybych měl přijít o všechno, vzhledem k tomu, že věřím, že jsem to všechno stejně dostal od Boha, pomůže mi to vědomí se s tím smířit. A zároveň budu vědět, že je to jen dočasné a že zůstanu-li věrný, dostanu stonásobně víc, jak to Bůh slíbil.

Asi nemůžu říct, že by v mém životě nastal nějaký radikální okamžik obrácení. Moje cesta k Bohu byla postupná (více o tom, proč věřím, se dočtete zde). Za první krůčky vděčím svým rodičům, za další svým skvělým věřícím přátelům a taky úžasným kněžím a učitelům. Díky nim je pro mě víra živým vztahem pozitivně ovlivňujícím celý můj život a ne pouze formálním plněním zákazů a příkazů.

Věřím, že dobro zvítězí nad zlem.

Za co jsem kromě víry v životě vděčný je moje rodina. Myslím si, že ty dvě věci spolu dost souvisí, protože součástí křesťanské víry je věrnost, závazek neopouštět druhého, i když se zrovna nedaří. Jako obrovský dar vnímám svou širokou rodinu, kdy se vzájemně podporujeme, kdykoli to někdo potřebuje. Tohle je znovu vědomí obrovské jistoty, že i kdyby se mi v životě něco podělalo, vždycky kolem sebe budu mít lidi, kteří mě podrží, pomůžou. A já zase pomůžu jim, když to budou potřebovat. 

Díky rodině jsem prožil šťastné dětství, na které hrozně rád vzpomínám. Když dneska kolem sebe vidím tolik rozpadlých rodin, jsem o to vděčnější, že já můžu žít v tak stabilní rodině. Od rodičů jsem přijal tuhle hodnotu za vlastní a vždycky jsem toužil jednou taky založit takhle úžasnou rodinu, což se mi nakonec taky poštěstilo, ale k tomu se ještě dostanu.

Díky rodině nikdy na nic nejsem sám.

Když jsem začal dospívat, prošel jsem si typickou pubertou. Zamiloval jsem si jeden hudební žánr a stal se ze mě hoper se vším všudy. Tu hudbu miluju dodneška, jen už to nedávám tak okatě najevo 😃 Ale hrozně rád vzpomínám na naší rodinnou crew ZMK, zase jsem měl to štěstí, že spoustu zálib jsem mohl sdílet se sourozenci nebo bratranci. Stejně tak skateboarding a streetdance. V tomhle období jsem si užíval krásy života. Zároveň mě hrozně bavilo nezůstat jen u konzumu, ale aktivně se podílet na produkci toho žánru, a tím se ze mě stal rapper. A hrozně rád vzpomínám i na období, kdy jsme založili skupinu 110 procent, to pro mě bylo období velké seberealizace. Neznám moc lepších pocitů, než když vás hrozně baví něco tvořit a pak vidíte, jak moc výsledek vaší práce baví ostatní lidi.

Vždycky jsem miloval práci s textem. A dodneška se nic nevyrovná pocitu, když sedím nad prázdným papírem s tužkou v ruce. Kreativita je mi vlastní. Zároveň mě ohromně nabíjí aktivní využívání fantazie, z čehož postupně vykrystalizovala práce na vlastním románu.

Nebuď jen konzument, podílej se vlastní tvorbou na tom, co tě baví.

Co se týče vzdělání, ke vzdělávacímu systému mám hodně výhrad, ale tomu se budu věnovat jindy. Já jsem každopádně hodně dlouho nevěděl, čemu bych se profesně měl v životě věnovat. Na základní škole jsem měl jen abstraktní přání, že bych rád vystudoval vysokou školu (ani nevím proč). A tak jsem se přihlásil na gymnázium, které mi dávalo možnost rozhodnout se později a zároveň se počítalo s návazným studiem. Na gympl vzpomínám hrozně rád především díky skvělý partě spolužáků, kdy jsme si užili kopec srandy. Nicméně se odvažuji tvrdit, že gymnázium mi nedalo nic praktického do života kromě toho, že natáhlo proces mého vzdělávání o čtyři roky. Mrzí mě jen, že v té době pro mě vzdělávání nebylo vůbec prioritou, zatímco dneska by mě i spousta těch věcí, co se učí ve školách, dost zajímala a hned bych se tam vrátil. Na gymplu mě ze všech předmětů nejvíc bavila fyzika, především astronomie a částicová fyzika. Tahle moje náklonnost určila moje další směřování (vzpomínám, jak jsem si tehdy dělal srandu, že jednou vynaleznu teleport 😂). Přihlásil jsem se na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Během prvního ročníku následovalo tvrdé prozření. Ze mě fyzik nebude. Poměrně brzy jsem si začal připadat, jako když se na mě valí hora. Absolutně jsem nepobíral vysokoškolskou matematiku a ten vlak mi ujel poměrně brzo.

(Jen malá vsuvka: i když pocházím z Příbrami a to město v mym srdci už navždycky zůstane, když jsem začal studovat v Praze, okamžitě mi to město přirostlo k srdci. Měl jsem dojem jako bych se naopak vrátil domů. A tak se ze mě stal Pražák jak Brno 😁)

V té době jsem absolvoval ve volném čase několik programů v Arcidiecézním centru života mládeže Nazaret, kde jsem mimochodem poznal spoustu úžasných lidí. Mimo jiné jsem absolvoval kurz animátorů, což jsou aktivní lidi v církvi, kteří se snaží pomáhat ostatním v duchovním životě i prostřednictvím orgranizování různých aktivit. Právě jsem končil tenhle kurz, když se ukázalo, že jsem se netrefil s vysokou školou. V Nazaretě právě shodou okolností sháněli lidi do místního organizačního týmu. A vzhledem k tomu, že moje budoucnost v tu chvíli byla dost nejasná a centrum Nazaret v pražských Kunraticích jsem si za těch několik let hrozně oblíbil, nabídnul jsem se k téhle dobrovolné práci. A začalo období hledání hlubšího smyslu mého života. Čím bych měl být? Jaký je můj úkol na tomhle světě? Co po mně chce Bůh?

Hodně jsem zvažoval v té době cestu kněžství. Můj vztah s Bohem byl v té době hodně hluboký a já silně vnímal, že chce, abych ho následoval. Shodou okolností jsem ale v té době v Nazaretě poznal také svou budoucí manželku Markétu. Hned od začátku jsme si byli nesmírně blízcí. Jenomže já nechtěl navazovat partnerský vztah, když se mi zdálo, že Bůh po mně chce cestu celibátu. Dlouho mi trvalo, než mi došlo, že Bůh mou cestu nechce určovat (ten příběh by byl na dlouho a možná se někdy posdílím v samostatném článku). Když mi konečně došlo, že mi dává naprostou svobodu a chce, abych se rozhodl sám, zamyslel jsem se nad tím, co bych si vlastně přál já. A pak už nebylo, o čem přemýšlet. Začali jsme spolu s Markét chodit.

Co ale bylo dalším velkým přínosem mého rozjímání v Nazaretě, bylo uvědomění, že v životě chci pomáhat lidem. Že chci pracovat s lidmi. To uvědomění pro mě bylo hrozně osvobozující. Zpětně mi cesta vědy přišla hrozně neosobní. Když mi konečně došlo (v 21 letech!), co bych v životě chtěl dělat, dal jsem se na studium sociální práce na VOŠ Jabok. Dobu studia na Jaboku vnímám jako jedno z nejšťastnějších období v mém životě. A přestože bych opět kritizoval praktickou stránku výuky (což je ale problém škol obecně), opět jsem poznal řadu skvělých lidí a zvlášť učitelů (jmenovitě například Radek Kuchař, Láďa Heryán, Jarda Lorman a mnozí další). Spíš než praktické věci mi ale Jabok přinesl do života skvělý hodnotový základ.

Naučil jsem si vážit si každého člověka bez ohledu na jeho schopnosti nebo postavení. Našel jsem zalíbení v práci s lidmi, kterými ostatní opovrhují. Je úžasné sledovat, jak se postupně odkryje slupka, která na venek působí nepřizpůsobivě, a za ní naleznete hlubokou duši člověka, který má stejné potřeby jako kdokoli jiný, jen je třeba neumí správně vyjádřit.

Každý člověk má v základu stejnou hodnotu.

Každý člověk je jedinečný.

Všichni jsme na jedné lodi.

Vzhledem k tomu, že rodina pro mě byla vždycky prioritou a já se nakonec rozhodl založit vlastní, studium jsem zkrátil na nezbytné minimum, abych mohl co nejdřív do práce a začít živit vlastní rodinu. I díky Boží milosti se mi proto podařilo současně s Jabokem během dvou let vystudovat i Evangelickou teologickou fakultu UK, obor pastorační a sociální práce. Uznali nám totiž první ročník z Jaboku. Byla to celkem fuška dokončit ty dvě školy současně, ale měl jsem velkou motivaci dokončit studium co nejdřív (ačkoli se našli blázni, kteří při tom studovali ještě další školu, zdravím, Míšo😅). Naštěstí se to podařilo a hned po dokončení studia jsme se s Markét vzali, abychom mohli založit vlastní rodinu. Což se nám podařilo velmi záhy 🥰 A já opět s vděčností vzpomínám na Boží řízení, kdy jsem do svého prvního zaměstnání nastoupil v den, kdy mi Markét oznámila, že čekáme miminko 😊 A tak se ze mě stal táta. A začala jedna z nejkrásnějších kapitol mého života. Co pro mě znamená manželství a otcovství, to je taky na samostatné články. Každopádně se mi tím splnil jeden z největších snů.

V následujících letech přišly i velké starosti, život nebyl vždycky jen růžový. Dlouho jsem například hledal pro mě ideální zaměstnání a při tom jsem jich spoustu vystřídal, což mi na druhou stranu přineslo i spoustu neocenitelných zkušeností. V poslední době mi došlo, že jsem dost často volil na základě toho, že je to pro mě výzva. Že chci růst. Ale několikrát jsem si celkem namlátil hubu a dospěl k závěru, že lepším přístupem je volit to, co je mi blízké a posilovat své silné stránky v tom, v čem jsem si jistý. Tím totiž nejlépe prospěju také svému okolí.

Díky těm zkušenostem jsem si ale uvědomil, že je mi celkem blízká odvaha. Pokud jsem v životě dospěl u něčeho k tomu, že je to důležité, i přes svoje vnitřní zábrany jsem neváhal hned to udělat. A uvědomil jsem si, že být odvážný neznamená, že nemám strach. Znamená to udělat, co je potřeba, přestože strach mám.

Být odvážný neznamená, že nemám strach. Znamená to udělat, co je potřeba, přestože strach mám.

Další důležitou hodnotou pro mě v životě je neustále na sobě pracovat. Neustále přemýšlet, jak věci posunout k lepšímu. Uspokojuje mě hledat řešení problémů. Ale zároveň vím, že jediné problémy, které můžu nejefektivněji vyřešit já sám, jsou moje vlastní problémy. Nedostatky mojí povahy. Na druhou stranu se nehroutím z toho, když se mi práce na sobě nedaří. Jak už jsem nakousl, snažím se posilovat především své silné stránky místo toho, abych se snažil odstraňovat ty slabé.

Každý den přemýšlím o tom, kam se posunout.

Nezáleží na tom, kým jsi byl v minulosti, jaké jsi udělal chyby. Záleží na tom, jak se z nich poučíš a kým se staneš do budoucna.

V neposlední řadě jsem se naučil, že to, na čem v životě záleží nejvíc, jsou vztahy. To, jaké máte vztahy s lidmi ve svém okolí, ovlivňuje to, jak moc jste ve svém životě spokojení. Může si říkat kdo chce, co chce, ale majetek vám dlouhodobé štěstí nezaručí (jen do úrovně, do jaké ho potřebujete k přežití - mít co jíst, do čeho se obléknout, kde bydlet). Vztahy jsou utvářené emocemi, emoce jsou utvářené naplněnými či nenaplněnými potřebami. Stačí znát potřeby druhého člověka, pomoct mu je naplnit a máte naplněný vztah, který generuje štěstí vás obou (za předpokladu, že i vaše potřeby jsou naplněné). Má-li být štěstí nejvyšším lidským životním cílem, já věřím tomu, že ho dosáhneme skrze vzájemné naplňování potřeb - jinými slovy skrze lásku. Zároveň věřím, že to skutečné štěstí je ještě dál. V Lásce, která je osobou, která dokáže naplnit veškeré naše potřeby, a tou je Bůh.

Všichni lidé touží po štěstí. Štěstí znamená mít naplněné potřeby. Potřeby naplňujeme skrze vztahy. Proto jsou vztahy nejdůležitější věcí v životě.

Ale zpět k nám lidem. Abychom vzájemně poznali své potřeby, naučil jsem se, že je zapotřebí empatie, napojení jeden na druhého. A to vůbec není jednoduchá věc (taky bude mít vlastní článek). Jsme totiž zvyklí uvažovat pouze ve vlastních kategoriích, ve vlastních úhlech pohledu. Dívat se na svět očima druhého člověka je nejzákladnější schopností pro život. A zrovna třeba tohle vás ve škole nenaučí. V rodinné výchově vás možná naučí (okrajově), co znamená bezpečný sex, ale jak vytvořit odpovědný vztah, to vám nikdo nevysvětlí.

A právě odpovědnost je další hodnotou, kterou jsem poznal jako zásadní. Zvlášť v poslední době se učím, že za to, v jakém světě žiju, nesu odpovědnost také já. Vždycky pro mě byla nejdůležitější rodina. A stále je. Ale uvědomuji si, že rodina bude vždy žít v nějakém širším kontextu a moje odpovědnost sahá dál než ke dveřím rodinného bytu. Pokud starost o svět, ve kterém žiji, přenechám lumpům, nemůžu se pak divit, že se mi žije špatně.

Další důležitou věcí týkající se odpovědnosti, kterou jsem se naučil, je, že nemáme všichni stejné počáteční podmínky pro život. Někdo má štěstí a narodí se do úplné rodiny, jiný ne. Někdo má štěstí a narodí se zdravý, jiný ne. Někdo má štěstí a narodí se do blahobytu, jiný ne. Každý má jiné startovní podmínky. Ale ve výsledku se nebude hodnotit to, s jakými kartami jsme život hráli, ale jak jsme ty konkrétní karty, které jsme dostali, dokázali využít.

Nezáleží na tom, jaké karty ti život rozdal, ale na tom, jak dokážeš hrát s těmi kartami, které máš.

Závěrem

Snad jsem to s tím filozofováním nepřehnal. Člověk se nesmí brát moc vážně 😄 Koneckonců, humor je úžasné koření života. A jak se říká: "sranda musí bejt, i kdyby na chleba nebylo." Nicméně to se nevylučuje s tím mít nějaký hodnotový základ, podle kterého se člověk může v životě orientovat. Jednou z nejhorších věcí, kterou jsem v životě poznal, je nejistota, co mám dělat.

A když mám tedy ty třicáté narozeniny (Smrtka nedočkavě kouká na hodinky), chtěl bych taky vyslovit nějaké přání. Hrozně bych si přál, aby spolu lidi víc mluvili. Aby se snažili si navzájem líp porozumět (což nemusí znamenat hned s druhým souhlasit), aby si víc naslouchali. Protože jinak se lépe mít nebudeme. Myslím, že tahle "jednoduchá" věc by vyřešila strašně moc problémů. Jak to lidi naučit? Začít od sebe. Být kamínkem, který spustí lavinu. Až jednou odejdu, aby si o mě lidi mohli říct: to byl člověk, který dokázal naslouchat. To je moje přání.

Tak vzhůru do další třicítky!